Všichni chceme být dobrými rodiči, abychom vychovali ze svých dětí ty správné osobnosti. Lidi, kteří budou šťastní, spokojení, úspěšní a prosadí se v tomto světě. Někteří vám na otázku “Jaký přísný má být rodič” řeknou, že je třeba jen použít selský rozum a je to. Ne vždy je to ale tak jednoduché. Ve vztazích se umíme dokonale ztratit, jsme zmateni, nedokážeme je posoudit objektivně a z nadhledu, protože jsme v nich ponořeni. Citově i rozumově zainteresovaní.
Kouč v oblasti rodičovství a partnerských vztahů Matt Jacobson řekl, že “za každým malým dítětem, které si věří, je rodič, který v něj věřil první.” A to je základ – musíte věřit ve své dítě. Musíte mu věřit…
Jaký přísný má být rodič?
Existují 3 hlavní přístupy usměrňování chování dítěte:
1. být přísný
2. být benevolentní
3. spolupracovat
Na přísnosti je nebezpečné to, že tak dítěti ukazujete, jak “mít pravdu”, jak “nebýt flexibilní” a jak nezvládat frustraci. Pokud na dítě naléháte, můžete jej nechtěně naučit nepružnosti, netoleranci a tomu, že musí mít vždy pravdu.
Musím mít přece autoritu!
Mnozí rodiče řeknou – kdybych neukázal autoritu, dítě by mi zakrátko skákalo po hlavě. Musím mu ukázat hranice a důrazně.
Nuže, pokud se k dětem většinou chováte autoritativně, riskujete i jejich budoucí vztah k autoritám. Můžete způsobit, že nebudou schopny spolupracovat s autoritou či být lídrem, případně z nich vychováte diktátory.
Neměli byste u dítěte prosazovat svou vůli velmi často nebo dokonce neustále. Spíše občasně, promyšleně a bez nátlaku.
Jak být benevolentní vůči dítěti?
Být benevolentní v tomto kontextu znamená, že dítěti nikdy neřeknete, co od něj očekáváte, ani co se patří. Poměrně často se stává, že rodiče dětem nedávají žádné hranice, protože se chtějí vyhnout úzkostlivé a ochranářské výchově. Nebo je to reakce na to, že sami byli vychováváni autoritativně. Některé děti si umí určit vlastní normy a očekávání, ale ne všechny. Dítě, které neví, co se od něj očekává, se může cítit ztracené a ne v bezpečí.
Pokud například vaše nejstarší dítě bez problémů uklízí, ale jeho mladší sourozenec to ještě nezvládá, nepouštějte se do boje, ve kterém nikdo nevyhraje a který jen naruší dobrou vůli ve vašem vztahu. Pokud dítě není připraveno na něco, čeho u něj časem chcete dosáhnout, netlačte na něj.
Znamená to, že zatím nebudete trvat na tom, že si má uklidit hračky. Neznamená to, že jste se mu podvolili. Jen jste se vědomě rozhodli odložit stanovení hranice na později, až bude připraveno…
Naučte se s dítětem spolupracovat
Toto bývá pro mnohé rodiče velký problém. Stále berou své děti jako malé lidičky, kteří ještě nemají dostatek zkušeností a rozhled. Na jedné straně je to fakt, na druhé však chyba ve výchově: nechcete přece vyřešit všechny problémy světa?! Chcete ukázat dítěti, že si ho vážíte a naučit ho, že na jeho názoru záleží.
Dejte hlavy dohromady a řešte problém společně. Buďte spíše poradce, než diktátor.
- Definujte problém tím, že definujete sebe.
“Potřebuji, aby byl v tvém pokoji pořádek, a proto chci, aby sis uklidil.” - Zjistěte, jaké pocity se skrývají za chováním. Dítěti s tím možná bude třeba pomoci. Například:
“Myslíš si, že není fér, že si musíš uklidit pokoj, když to rozházel tvůj kamarád?”
“Zdá se ti to příliš těžké a máš pocit, že to bude trvat věčnost?” - Uznejte ty pocity.
“Chápu, že ti to nepřipadá fér.”
Nebo: “Když se člověk pouští do velkého úkolu, může se mu zdát velmi náročný.” - Popřemýšlejte, jak to vyřešit.
“I tak potřebuji, aby zde bylo uklizeno. Jak bys to zvládl nejlehčeji? “ - Postupujte podle plánu a podle potřeby opakujte jednotlivé kroky.
Být přísný na dítě – mladší, slabší, křehčí – je de facto jednoduché. Ale ne vždy přináší své ovoce. Raději přemýšlejte, kdy je dobré být benevolentnější. Kdy více spolupracovat, abyste se dostali k tomu, čeho chcete dosáhnout. Přísnost a přikazování zastrašuje, rozhořčuje, zahanbuje, dráždí. Raději se zkuste vcítit do prožívání dítěte.
Nepůjde to hned, ale trénujte, zkoušejte, obměňujte, co bude nakonec nejvhodnější u vašeho dítěte. Metoda spolupráce nebo benevolentnosti se vám možná bude zdát velmi zdlouhavá. Nejistá. A namáhavá…
Ale přiznejme si to – nestojí naše děti za tu námahu? Nechceme z nich všichni vychovat dobré a šťastné dospělé?
